HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace
HRAD HUKVALDY – pobočka Muzea Beskyd Frýdek – Místek, příspěvkové organizace


Pověsti z Hukvald

Zpracovali Jiřina a Jaromír Poláškovi

Jak Hukvaldy ke jménu přišly

Podle místní lidové tradice hrad získal svoje jméno prostřednictvím místních víl, kterým se říkalo "húkalky". Zjevovaly se v okolních lesích a byly spíše žínkami, lesními dryádami. Jejich podoba není známa a obdobně jako "lulkyně" na Valašsku vyluzovaly prapodivné zvuky. Jejich houkání a pokřikovaní děsilo noční chodce, kteří procházeli po cestách vedoucích hukvaldskými lesy. Není známo, že by někoho utancovaly k smrti.

O hukvaldské lidomorně

V podzemí hukvaldského hradu a také v přízemních prostorách, které jsou dnes v rozvalinách, podle lidové tradice prý bývala kuchyně, koupel, vedle sklady a věznice, mučírna a obávaná lidomorna. K lidomorně se vchází mohutným obloukovitě překlenutým pásem a původně bývala cisternou na vodu. Prý byla hluboká kolem dvaceti metrů a shora se její otvor uzavíral železnými dveřmi. Kolem dna měla malou kamennou lavičku, ke které do železných kruhů přikovávali vězně odsouzené k smrti hladem.

O zazděném preclíkáři

Nejhůře bylo Hukvaldským za panování hradního hejtmana z Harasova. Poddané honili drábi do roboty, mnohý z nich okusil pobyt v kládě a nejhorší ze všeho bylo, když hejtman nalezl zalíbení v mladých selských dívkách, které si zval po jedné k noční službě na hradě. Biskup byl daleko, stížnosti sedláků k němu stejně nedošly a zle se vedlo tomu, kdo se protivil Harasovskému.

Krásná a mladičká dcera sklepovského preclíkáře Světlíka byla s krávou na pastvě a snad ji na okamžik uspalo sluníčko, nebo se příliš nechala unést vzpomínkou na svého milého, probuzení ze sna bylo krušné. Jejich kráva opustila louku a zatoulala se na panské. Rychle ji vyháněla s starala se, aby ji někdo neviděl. Netušila, že ji spatřil samotný hejtman Harasovský, který, okouzlen její mladickou svěžestí, poslal drába, aby ji přísně pokáral a vyzval k službě na hrad. Ustrašený otec ji raději schoval u příbuzných a dráb se vrátil na hrad s prázdnou. Harasovský strašně zuřil, že se někdo odvážil vzpouzet jeho moci, a nechal si alespoň přivést nebohého preclikáře. Světlíka ihned uvrhli do hradní mučírny, ale ať se kat snažil, jak mohl, přiznání, kde ukryl dceru z něj nedostali. Marně hejtman vymýšlel další a další muky, Světlík nepromluvil.

Za trest jej Harasovský nechal zaživa zazdít do zdi hukvaldského hradu. Podle vyprávění bloudí duch nebohého preclíkáře dodnes hradem.

Jak čerti přišli pro hukvaldského pána

Zle bylo mezi prostým lidem na Hukvaldech za starých časů. Vrchnosti se střídaly, jen robota a hlad zůstávaly. Dlouho a bezmocně hrozili lidé k temné siluetě hukvaldského hradu, než nenáviděný hradní pán zemřel. Jeho duši si prý odnesli satanáši. Ze všech stran se sjelo plno příbuzných a hostů, kteří se těšili na slavný pohřeb, případně na dělení majetku. Hukvaldského pána však nepochovali, potřikrát zem odmítla jeho tělo přijmout. Marně se kněz snažil svěcenou vodou vykropil hrob i rakev, nepomohlo, ani když pána položili do nové rakve. Tak jej pochovali za hřbitovní zdí v neposvěcené půdě, ale ani tam nedostali rakev nadlouho pod zem. Tu někoho napadlo, že by jej mohli pochovat do rybníka. Rakve naplnili kameny a nad největší hlubinou ji svrhli z pramice dolů. K hrůze všech rakev plavala na vodě.

Když už si nevěděli rady a vyptávali se mnohých, co mají s mrtvým pánem udělat, někoho napadlo, aby pozvali příborského kata. Ten se zdráhal, až když mu slíbili sto dukátů odměny, svolil a přijel na Hukvaldy. Mrtvému nejprve uťal hlavu, tu dal do nohou, pak mu uťal nohy a dal je tam, kde dříve byla hlava, nakonec uťal obě ruce a jednu dal pod hlavu a druhou vložil do nohou. Rakev s pacholkem zatloukli velikými hřeby a naložili na vůz tažený párem vraníků.
Vyrazili s vozem až na druhý konec země, prý až do Kutné Hory, ale nejspíše mířili na vyhlášené pohřebiště Smolnou u Velkého Újezdu nedaleko Lipníka nad Bečvou, kam sváželi zločince, sebevrahy i ďáblovy přisluhovače z celé Moravy. Pacholka kat zapřísahal, aby za žádnou cenu se neohlížel dozadu. Kat seděl vzadu na voze s mečem a karabáčem. Ujeli sotva třetí míli, když vůz najednou začal skřípat, koně táhli, do chomoutů se vzpírali, ačkoli je pacholek šlehal bičem, za chvíli byli samá pěna a s vozem stejně nepohnuli. Tu se ozval z rakve dunivý hlas hradního pána, který něco volal, snad z onoho světa. Kat třikrát zabušil jílcem meče na víko, rakve a vůz se opět rozjel.

Stejně se jim vedlo, když ujeli šestou míli, a konečně, když se přiblížila devátá míle. Pacholek zaklel, i kat si přestal pohvizdovat, pod pěnou vraníci zběleli a vůz se zarazil. Mrtvý se v rakvi obracel, mumlal a kat bušil jílcem meče na rakev, ale nic to nepomáhalo. Najednou se pacholek ohlédl a spatřil hrůzné divadlo. Celý vůz byl vzadu ověšen čerty, další se slétali a někteří viseli i pod vozem a brzdili jej tak v pohybu.

Tu jim nezbývalo nic jiného, než aby rakev odnesli k nejbližšímu lesu, tam ji rychle položili na zem a utekli nazpátek k vozu. Práskli do koní a ujížděli tryskem zpět k Hukvaldům, a co se dělo s tělem mrtvého hradního pána, to už nespatřili.

Jak švec chytil moru

Mora, můra, latinsky též succubus, mívá podobu bílého ženského přízraku, který podle dávné démonologie na sebe přijímá podobu stébla, táhlého bledého stínu, bílé kočky, mouchy s červeným páskem pod hlavou. Mora přestane škodit, když se jí daruje kousek chleba přežehnaného křížem, a ten nesmí odmítnout.
Hukvaldský švec nemohl poslední dobou klidně spát. Celou noc jej strašily těžké sny, převaloval se na posteli a ráno se budil celý rozlámaný. S hrůzou zjistil, že má na rukou a nohou modré skvrny s otištěnými dvěma zoubky uprostřed. Sousedé mu radili, ať zalepí škvírky ve dveřích, že má postavit ke dveřím proutěnou metlu dolů držákem nebo má na ni zavolat, ať přijde až ráno, že jí dá chleba s máslem. Nic nepomáhalo, a tak se švec rozhodl, že tomu sám přijde na kloub, kdože ho tak v noci trápí.

Dělal se, že spí, a číhal na moru. O půlnoci zaslechl šustot a spatřil, jak klíčovou dírkou prolézá stéblo slámy. Nelenil a rychle stéblo připíchl šídlem ke dveřím. Po dlouhé době rychle usnul. Jaké jej ráno čekalo překvapení. Sotva se probudil, zdravila jej sousedka, která byla za dlaň připíchnutá ke dveřím. Tak švec z Hukvald odhalil svou moru.

Zlaté hodinky v hradní studni

Již dlouhá léta ležel hukvaldský hrad v rozvalinách. Konečně ztrouchnivělo berlení nejhlubší studny na posledním nádvoří. Každý se sporadicky přicházejících návštěvníků hradu vyposlechl vyprávění o bezedné studni v podání místního hajného a se strachem se naklonil nad temný otvor studny. Občas do studny házeli kameny a poslouchali, jak padají do hloubky a narážejí na stěny. Postupem času se studna plnila a již dávno nebyla bezedná.

Před více než sto lety zavítal na hrad bohatý tělnatý turista, znaveně odpočíval ve stínu borovice na hradním bastionu a po svačině se i on zvědavě díval do studny. Neopatrně se nahýbal až mu najednou z kapsy vyklouzly vzácné zlaté hodinky, které spadly do studny. Prosil, přemlouval, nabízel peníze tomu, kdo mu je ze studny vytáhne. Leč marně, každý se té hlubiny bál. Proto než odešel, vyhlásil, že dá celých sto zlatých tomu, kdo mu hodinky vytáhne a přinese. Odvážlivce se zatím nepodařilo najít, kdo poslouchá pozorně, prý je z té hloubky ještě po letech uslyší tikat...

Proč je voda v Hukvaldech dražší než víno

Na hukvaldském hradě byla vždycky veliká nouze o pitnou vodu. Vodu jímali do cisteren z hradních střech, nebo ji dováželi na hrad v sudech z říčky Ondřejnice. Vodu brali i z lesního Bílého pramene na Zapadlisku, kam podle pověsti vedla krytá chodba. Proto se údajně již kolem roku 1540 rozhodl olomoucký biskup Stanislav Thurzo nechat vyhloubit bezednou studni na posledním nádvoří. Ve skutečnosti byla hloubena dva roky od roku 1580 a podle pověsti stála o jeden krejcar více, než stál celý hrad. Biskup Stanislav Pavlovský si stěžoval, že mu hukvaldské panství vynáší pouhý jeden zlatý ročně místo obvyklých tří set zlatých, "pokud ta studně ke svému vykopání nepřijde". Nad studnou stával srub se šlapacím kolem pro vytahování vody z veliké hloubky, ten ale v roce 1738 shořel a viník dle biskupova nařízení byl potrestán přísným vězením a kládou. Zapálil totiž srub svíčkou při nabírání vody.

Údajně byla studna 176 metru hluboká. Na úrovní říčky Ondřejnice pod hradem byla studna prý spojena s říčkou tajnou podzemní chodbou, kterou se mohla do studny napouštět říční voda. Vchod byl dobře zamaskován, aby jej nikdo nepovolaný nenalezl. Údajně touto chodbou zachránil z uvěznění na hradě svého otce zbojník Ondráš - spustili se dolů pomocí rumpálu a nepozorovaně vylezli z chodby v údolí pod hradem.

O jasanu na hukvaldském hradě

Za třicetileté války Švédové oblehli hukvaldský hrad, a i když to ve skutečnosti bylo jinak, podle pověsti nedobytný hrad dobyli. Švédové hrad obléhali jeden týden, druhý, třetí, ale všechny útoky posádky odrazila. Švédové každého rána posádku vyzívali, aby se konečně vzdala. Jinak že podniknou na hrad útok a všechno, co je v něm živého, porubou.

Na počátku čtvrtého týdne se švédský velitel rozzlobil a přikázal vojákům, aby hrad ihned dobyli za použití všech prostředků. A že kdo bude první na hradbách, ten dostane celých sto zlatých. Posádka se statečně bránila, odrazila první i druhý útok, ale při třetím náporu Švédu povolila a už se nepřátelé hrnuli do hradu a obránci začali odhazovat zbraně, aby si zachránili aspoň holý život, jak doufali. Jediný, kdo o vpádu Švédu do hradu nevěděl, byla hradní kuchařka. Vařila zrovna hrách k obědu, když tu pohlédla ven oknem a zděsila se. Švédové zrovna odzbrojovali posádku. Kuchařka dostala strach a hned nato ještě víc ji popadl vztek.Skok k peci, džig vařechou do kaše a že pro Švédy vařit nebude. Ale ti měli jiné starosti, než zrovna jíst hrachovou kaši. Vyrabovali spíže s jinými krměmi, ukradli, co se dalo, a nakonec hrad podpálili a se zajatci odešli pryč.

Hukvaldský hrad se po odchodu Švédů začal pomalu rozpadat. Nejprve zetlelo všechno dřevo, pak se začaly sypat kameny ze zdí. A z jasanové vařechy, co byla zapíchnutá v hrachu, za dvě stě let vyrostlo mohutné stromisko. Jednou se pánů v zámečku pod hradem zazdálo, že by rozvaliny ještě mohli nějak využít, a tak dali příkaz vrchnímu lesnímu, aby dal pořezat a pokácet všechny stromy, co rostou na hradbách. Tak došlo i na ten vařechový jasan. Nikdo z dřevařů si však na něj netroufal, báli se, aby na ně při podtínání nespadl. Proto zavolali dřevaře Juru od šikovné Marušky ze Sklenova, aby jim poradil. Všechno jim pomohl nachystat, jasan podřezali, strom zapraštěl, ale nepovolil. Když se do něj Jura opřel, strom se zachvěl v koruně, Jurovi se vymkl z rukou a přitiskl ho ke stěně. A bylo po Jurovi a po jednom šťastném manželství. Tu si stará Polaščena vzpomněla na neblahé znamení na Jurově a Maruščině svatbě, kterou jim kdysi dívčin otec nepřál. Na oltáři jim při svatebním slibu zhasla jedna svíčka a Jura do roka nešťastně zemřel. Maruška mu zůstala věrná až do smrti a dožila se devadesáti let.

Povědačka o pokladu

Staříček Tuřavkovi s jinými dřevorubci "dělali" v arcibiskupské oboře ba Hukvaldech. Jednou šel staříček z Myslíku do kanceláře na hukvaldském zámku pro výplatu a nazpátek se stavil v hospodě na jednu pulku. Za chvíli si dal druhou, třetí, ... Když jich vypil nepočítané, vydal se úzkými chodníčky, které znal jen on sám, přes oboru domů do Myslíku.Chodníček byl jako prst, padla noc, ale stařeček se nebál, cestu šel už bezpočtukrát. V náladě cestou řečňoval, mudroval, smjal se, no les im nachystali paskudu.

Přišel na Blatiny a tam hořel rovnou na cestě ohníček a kolem něj seděli tři chlapi, vousatí až hrůza. Staříčka hryzlo svědomí, že se zdržel v hospodě a nekoupil si přitom sirky, aby si mohl zapálit fajfku. Dřevaře pozdravil a poprosil o uhlík z ohně. Nic. Znova.: "Chlapi milí, rozmilí, můžu si z vašeho ohéňka vzjať jeden uhlíček na zapálení fajfky?" Nic. Když se nedočkal souhlasu, vzal si ho sám. Uhlíček byl chladný jako led a fajfka se nerozhořela. Staříček dostal strach, když v ten ráz dřevaři zmizeli.

Doma když to vykládal, klepl fajfkou o stůl a tu zní vypadl nový stříbrňák. Tehdy hořel v oboře poklad a staříček zalitoval, že si nevzal více uhlíků. Ti tři dřevaři byli ve skutečnosti čarodějové.

Ondrašuv tata

Otec slavného zbojníka Ondráše byl fojtem v Janovicích a mimo prvorozeného Ondru měl ještě dalších osm dětí. Když vdával dceru Maryšku, šel na frýdecký zámek pro povolení k sňatku, ale povolení od hraběte Pražmy nedostal. Maryčka prý měla jít nejdříve do služby na zámek a teprve pak se mohla vdát. Fojt se proto vybral za samotným knížetem-biskupem do Kroměříže, kde jako řádný křesťan a svobodný člověk povolení dostal.

Když se to dověděl frýdecký zámecký pán hrabě Pražma, nakázal svatbu překazit. Fojta nechal zajmout a rovnou od veselky jej odvlekli do Frýdku a pro větší bezpečnost na hukvaldský hrad. Ondráš se svými kamarády zbojníky se vydal svého otce vysvobodit. Hrad byl dobře opevněný, byla zde silná posádka, proto se Ondráš uchýlil ke lsti. Ve Frýdku nechal ukrást šaty zámeckého panoše a v přestrojení přinesl na Hukvaldy zvěst, že zbojníci přepadli hraběte Pražmu na frýdeckém zámku a ten je volá o pomoc. Hukvaldský hejtman nechal urychleně vypravit jízdní hotovost na pomoc hraběti a Ondráš lstí mohl proniknou do hradu i se svou družinou. Dostal se do vězení ke svému otci ten však odmítal z hradu vyjít, dokud se neprokáže jeho nevina.

Tu se navracela hradní družina, která mezitím prohlédla Ondrášovu lest. Ondráš se spustil do bezedné studny na posledním nádvoří a tajnou chodbou unikl z hradu ven. Ondrášův otec prý zakrátko v hradním vězení zemřel. Podle jiné pověsti se Ondráš i se svým otcem spustili do studny a odtud utekli pryč.

O zbojnických pokladech

Ve Valašském Meziříčí věšeli posledního zbojníka z Ondrášovy tlupy, kterého ve městě náhodou chytili Už mu kat nasazoval na krk oprátku, když tu si zbojník podle odvěkého práva na smrt odsouzených vyžádal poslední slovo. Zavolal do davu: "Není zde někdo z Hukvald? Na panství hukvaldském, v lese Kazničově, zakopali jsme na třech místech poklady: u Dívčí studánky, v Košarech a u Velkého kamene. U Dívčí studánky vpravo, co muž vykročí, v Košarech ve špici, kde se cesty rozdělují, u Velkého kamene kde o samotě velký buk stojí. Na něm je vyrytý Valach, který míří obuškem na toto místo. Kdo ty peníze vykope, ať dá peníze na mše svaté a Ondrákovu bandu!" Více říci nestačil.

Bohužel u popravy nebyl nikdo z Hukvald, zvěst o pokladech se však rozšířila po Valašskomeziříčsku. Podle vyprávění sedláka Jana Matuly, zvaného Lipový, někdy krátce před rokem 1830 se dostavil do Spružinek ke Konvičkovým starší muž, který byl na cestě z meziříčského panství. Vyprávění prý později zapsal hukvaldský starosta J.Smolík. Muž vyprávěl Konvičkovým o pokladech, které se vybral hledat pro velikou nouzi, ve které se on a jeho rodina ocitli. Konvičkovi ho přesvědčili, aby na noc už nikam nechodil, a že by mohl natrefit na arcibiskupského hajného. Dali mu hojnou večeři, nalili vína, a když utrmácený cestou usnul, sami se v noci vybrali za poklady. Vykopali Ondrášovy peníze v Košarech a u Dívčí studánky. Na druhý den je Meziříčan poprosil, aby ho doprovodili, že on se tam nevyzná. V oboře našli jen divoce rozrytou zem a vyhaslé uhlíky.

Prosil je, zaklínal, ať mu dají alespoň peníze na cestu zpět, ale prý nedostal nic.

Po čase se prý chudí Konvičkovi zmohli na novou chalupu a pozvolna se stali zámožnými, aby to lidem příliš nevrtalo hlavou, kde najednou přišli k takovému majetku. U Velkého kamene tenkrát už žádný poklad nenašli.

Poklad u velkého kamene

V hukvaldské oboře u tzv. "Hrubého buku" měl ležet poklad tak velký, že by zaň koupil půl Moravy, alespoň podle lidové tradice. Je ho třeba hledat pomocí virgule, proutku z klokoče s vrškem roztrojeným, na Květnou neděli posvěcených. Zaklínací formuli k vyzvednutí tohoto i mnoha dalších pokladů na Hukvaldsku znal starý Holeček z Hukvald. Podle jeho návodu poklad u "Hrubého buku" hledali. Sotva začali kopat, zjevilo se jim malé pachole se slovy "Kopete, kopete, ale marná vaše práce. Je tu poklad ze zlata, stříbra a z drahého kamení, za který by půl Moravy a mohl koupiti, ale váš nebude, vám nepatří, nenajdete ho."A skutečně, poklad prý nenašli a má v tom místě ležet dodnes. Jen "Hrubý buk" již nestojí, pokáceli jej v roce 1907. Další nevykopané poklady mají ležet v hukvaldské oboře v místech zvaných "Zapadlisko" a nad "Rájem".

Jak vařili pivo na Hukvaldech

Pod hukvaldským hradem založili olomoučtí biskupové v roce 1567 panský pivovar. Vařilo se zde pivo pro všechny poddané dědiny na hukvaldském panství. Také se zde pro sedláky vařili pivo z ovsa. Podle pověsti se v roce 1822 na Hukvaldech pořádala "Valašská slavnost" na počest olomouckého arcibiskupa Rudolfa, arciknížete rakouského. Místní obyvatelé zde předváděli života na salaši. Po slavnosti nařídil arcibiskup, aby přítomným bylo poskytnuto pohoštění pivem. Hukvaldské pivo bylo vždy proslulé svou kvalitou, ale pro poddané dědiny vařili z ovsa, proto rozjaření účastníci začali po ovesném pivu řehtat jako koně, aby se vrchnost dovtípila, že nejenom rozhodl, aby pivo pro příště vařili jenom z ječného sladu.

Zasypaní lamači v Kazničově

Před mnoha staletími bylo v okolí Kozlovic několik lomů na kvalitní kámen. Po založení Měrkovic se začal těžit kámen na jejich katastru. Podle pověsti byl pod vrcholem Kazičova otevřen pískovcový lom zvaný "Polachovský". Dílo se dařilo k potěše majitelů i zaměstnaných dělníků. Jednou, když odstřelili kus skály a prach se rozplynul, vzali dělníci kladiva a šli rozlamovat nově vylomené kusy skály. Pilně pracovali a nepostřehli, že se skála zachvěla a začala sjíždět na ně. Když se probrali a chtěli utíkat, bylo již pozdě. Východ z lomu byl zasypán a skaliska se na ně valila a valila, až zasypala celý lom i se všemi lidmi. Kamení a hlíny byla taková spousta, že ani nestálo za to obnovovat těžbu. Duše zasypaných dělníků zde prý zpívají a naříkají a v noci tak straší náhodného chodce, pokud jde chodníkem přes Kazničov.

Později otevřeli menší "Skoumalovo lomisko", které nechal podle pověsti založit Polák Skoumal. Zde se těžilo ještě na začátku tohoto století. Z kvalitního pískovce se vyráběly ruční brusy, žerna, korýtka pro dobytek, mlýnské kameny, schody i náhrobní kameny. Dokonce z místního kamene byly vytesány všechny kamenné články, ostění dveří a kvádry pro nádraží ve frenštátském úseku železnice z Ostravy do Kojetína, když ji v letech 1868 - 1870 stavěli.

Jak přišla Králova hora ke svému jménu

Od nepanšti se vypravuje, že v Králově hoře, která se vypíná nad Kozlovicemi, je ukryt veliký poklad. Je to i věrohodné, protože Králova hora je jediná svého druhu, že je samostatná. Věk y na ní roste les. Kolem celé hory vede jenom jedná cesta, která se uzavírá do kruhu. Královu horu obklopuje pět vesnic, takže loupežníci, byli-li pronásledování, nemohli s lupem jinam uniknout než do rozsáhlých lesů Královy hory. Každá samostatná hora má svého strážce - ducha, který vládne a střeží horu.

V dávnověku jel tudy na koni vznešený pán. Byl z daleké, cizí země. Jeho kůň i pánův oděv prozrazovaly, že je z urozeného rodu. Byl to sám král. Jeho otec byl již stár, a tak lidu začal vládnout syn. Nový syn však neměl svobodu, nenáviděl války a nemohl snášet lidskou bídu a utrpení. Lákaly jej dálky a hory, a proto raději, než by jako špatný král musel vést války se sousedy, vzdal se trůnu. Jeho rodina se ho zřekla a král se zlatou korunou a s částí pokladu opustil svou zemi. Přes pusté, válkou zničené kraje jel východním směrem dále a dále, až přejel sedmero hor a sedmero údolí. Před ním se rozprostírala nádherná malebná údolí, obdělaná pole a vše lemoval věnec modravých hor.

Král si chtěl odpočinout, sundal poklad z koně a ustlal si na zemi. Zdál se mu podivný sen. Ve snu viděl, jak se před ním najednou začaly otevírat hora a ze skály vystoupila spanilá dívka. Halil ji jen průsvitný obláček a zlaté vlasy jí spadaly až na ramena. Dala mu napít vody z podzemního pramene z lůna hory a od té doby bylo mezi nimi nepřerušitelné pouto. Poklady uložil v hoře pod ochranu její vládkyně. Ráno našli krále, jak spí u své bedny s pokladem a je na rukou a nohou spoután věncovím uvitým z lesního kvítí. Zůstal už jednou provždy u pastýřů ovcí a štědře je podaroval zlaťáky. Zelenou horu, která se tyčila do nebes na kolibami, pojmenoval "Královou horou". Žil dlouhá léta v bratrství s pastýři ovcí i s jejich ženami, až jednoho dne ve vysokém věku zemřel.

Místo k věčnému odpočinku mu našla Hanýžka, se kterou se poprvé před lety potkal. Když ovčáci vykopávali hrob pro krále, narazili na veliký kámen. Když jej nadzvedli, spatřili pod ním královskou korunu. Kdo ji tam dal nikdo nevěděl. Z úcty k dobrosrdečnému králi položili ovčáci královskou korunu zemřelému králi na hlavu a tak jej uložili do hrobu. Hrob mu obložili zimostrázem a do hlavy mu zasadili bílou polní šípkovou růži. Později na králově hrobě vyrašily tři mohutné duby, pod kterými prý sní svůj věčný sen.




zpět       nahoru       domů       tisk
© Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace