Arcibiskupský hřebčín

V roce 1858 dal olomoucký arcibiskup Bedřich Egon kardinál Fürstenberg vybudovat v hukvaldské oboře hřebčín, o nějž se staral správce, samostatný kovář a cca 10 dalších pracovníků. S vesnicí byl spojen širokou alejí, která k němu odbočovala z hlavní cesty doprava asi 150 metrů před pomníčkem Lišky Bystroušky. Chovali se v něm černí koně andaluského plemene s mohutnou šíjí, bujnou hřívou a dlouhým ocasem. Stejný chov byl také v Kladrubech v Čechách, odkud se brali chovní hřebci k osvěžení krve. Proto se hukvaldským koním také říkalo kladrubáci. Koně měli výběh a pastvu na louce, kde dříve byla panská zahrada nazývaná „Ráj“, později se jí říkalo „Pastvisko“. Pro napájení koní bylo zřízeno kamenné koryto, voda byla ze studánky nacházející se v oboře. V hřebčíně bylo okolo 60 koní, z toho byli dva plemenní hřebci, 20—30 klisen, zbytek byla hříbata. Koně z hukvaldského hřebčína byli zapřaháni do kočárů, byli ozdobou arcibiskupova čtyřspřeží a samozřejmě také jeho jízdy, Černých myslivců. V Hukvaldech byla vychována řada koní, kteří později byli v císařském hřebčíně ve Vídni a sloužili jako tahouni drahocenných ekvipáží u císařského dvora.

Odkud pocházelo plemeno, které se v Hukvaldech chovalo? Je pravděpodobné, že již Féničané přivedli na Iberský poloostrov koně, byli to zřejmě většinou hřebci orientálního původu. Ti se pak křížili s koňmi domácími. Andaluský kůň tak v sobě spojoval krásu a ušlechtilost koně orientálního se silou a houževnatostí koně nordického. Druhou větví, která měla vliv na plemeno koní chovaných v Hukvaldech, byl kůň neapolský neboli Neapolitán. Tato rasa vznikla v 16. století v Itálii křížením koní španělského a italského původu s koněm flanderským. Koně, kteří se tehdy chovali v Itálii, se dělili na tři skupiny, do první patřili koně velcí a vysocí pocházející z královského hřebčína, do druhé koně původu španělského a do třetí koně středních rozměrů, kteří byli chováni zvláště v provincii Abruzzo, nikoliv však v hřebčínech královských, ale jen v knížecích a hraběcích. Chov koní z této poslední skupiny se nejdéle udržel v hřebčínech hraběte Gavrianiho a markýze Sacramoso v Zevia. Na konci 18. století byl založen jejich čistokrevný chov v Kladrubech. První vraník kmene Sacramoso, který přišel do Kladrub, se narodil roku 1799 v arcibiskupském hřebčíně Riess u Hallein v Rakousku. Založil linii zvanou Sacramoso Solnohradský nebo Sacramoso 1799. V roce 1861 však tato větev vymřela hřebcem Sacramoso XVII. Druhá linie, Sacramoso olomoucký, měla svůj původ ve vraníku, který se narodil v roce 1800 v arcibiskupském hřebčíně v Kroměříži. V hukvaldském hřebčíně byli chováni hřebci linie Sacramoso, prvním byl Sacramoso Abassa XV. Narodil se roku 1851 v Kladrubech, na Hukvaldech byl v letech 1858—1860 a byl tak zakladatelem hukvaldské linie Sacramoso. V roce 1855 byl v Římě koupen desetiletý hřebec linie Napoleone, aby došlo k „oživení“ krve chovaných koní. Tato linie však nikdy kvalitou, zejména zevnějšku, nedosahovala linie Sacramoso. Hřebci z této linie sloužili jako plemenní jak v hukvaldském, tak i kladrubském hřebčíně.

Arcibiskupský hřebčín byl především prestižní záležitostí, problémem byl jeho nákladný a ztrátový provoz. Po roce 1918 se uvažovalo o tom, že bude zestátněn a následně pak rozšířen ještě o chov bílých koní z Kladrub, ale nakonec se tento plán nerealizoval. Hukvaldský hřebčín byl zrušen k 1. květnu 1923, někteří koně byli převezeni do hřebčína v Kroměříži, jiní byli prodáni.

Autor textu Mgr. et Mgr. Petr Juřák