O oboře Hukvaldy

Hukvaldské panství bylo z velké části pokryto lesním porostem, který skýtal útočiště pro mnoho druhů zvěře. Zvěř, která zde byla ulovena, byla dodávána na zasedání manských sněmů v Kroměříži, zasílána na slavnosti vánočních svátků či k Velikonocům. Zvěřina byla také posílána významným osobám, dodávána k slavnostní tabuli při příležitostných návštěvách vzácných hostů, jako byl např. v roce 1583 papežský legát. Loveni byli tetřevi, koroptve, jeřábci a další pernatá zvěř, dále pak zajíci, srny, výjimečně také jelení zvěř a divoká prasata. Pro zpestření a zábavu se chovala zvěř přímo na hukvaldském hradě: v hradním příkopě medvědi, na hradě pak draví ptáci.

Na hukvaldském panství nebyla ale provozována jen myslivost, od roku 1567 zde máme doložen cílený chov zvěře v rámci nově vzniklé obory. Ta byla založena olomouckým biskupem Vilémem Prusinovským z Víckova a existuje dodnes. První zprávy o její podobě jsou z roku 1570. Již tehdy se o ní staral profesionál (oborník), který měl k ruce čeládku a spolu s ní zajišťoval všechny potřebné záležitosti týkající se provozu obory. Podle urbáře hukvaldského panství z roku 1581 byl obvod obory cca 8,4 km, v oboře tehdy byly dva rybníky, jeden se jmenoval Pstruží a druhý, který byl menší, Frejíř. Obora měla být od počátku zušlechťována a upravována podle určitých představ. Na některých místech měly být vytvářeny otevřené plochy vykácením porostů, kde bylo možno zvěř pozorovat z dálky. Na jiných naopak měly být vysázeny lesní stromy a křoviny, kde zvěř mohla hledat přirozený úkryt před slunečním žárem. Chybět neměly ani plané ovocné stromy, jako byly jabloně a hrušně. Původně se obora nacházela v podhradí hradu Hukvaldy a táhla se pak údolím řeky Ondřejnice. Oborní zeď byla zčásti dřevěná a zčásti kamenná. Dřevěný plot byl místy tyčkový, což bylo pro chovanou zvěř nebezpečné. Již ze 17. století se totiž zachovalo několik zpráv, že se daněk při přeskakování plotu nabodl na tyčky. Později se proto dřevěná část plotu budovala jako ohradní zeď s vodorovnými latěmi přitlučenými ke sloupkům zapuštěným do země. Za episkopátu Wolfganga Hannibala Schrattenbacha (1711–1738) byla v době okolo roku 1730 postavená zděná část, jejíž dominantním prvkem je dodnes hlavní vstupní brána s monumentálním portálem a biskupským erbem.

Po celé období se v oboře chovala hlavně zvěř daňčí, kterou doplňovala v různých obdobích zvěř jelení. Chovní jeleni do obory byli získáváni např. z heraltické obory od sudího knížectví opavského Jana z Vrbna a na Heralticích, od Tomáše Zvolského ze Zvole a na Odrách, od těšínského knížete, z litomyšlského panství atd. V roce 1571 obdržel olomoucký biskup od Václava z Ludanic přímo z jeho hradu Helfštýna jelena, kterého tam měl v hradním příkopu. Dančí zvěř pocházela např. z obory u Kunětické hory či z kvasické obory Václava z Ludanic. V polovině 18. století byli jeleni v oboře vystříleni, a tak tam v následujícím období byla dlouhou dobu jen zvěř dančí. Její množství však bylo značné, např. v roce 1820 tam bylo 142 daňků, podle údajů z roku 1830 byl jejich počet odhadován dokonce na 329 kusů. Pro srovnání, ve volné přírodě v Beskydech tehdy mělo podle odhadu žít pouze 15 jelenů, 38 laní, 8 kolouchů, 57 srnců, 133 srn, 60 srnčat, 280 zajíců a 22 koroptví. Postupně byl ale regulován stav oborní zvěře, jen v roce 1832 bylo zastřeleno 116 kusů, o dva roky později pak v oboře bylo pouze 59 kusů zvěře. Soustředění lovné zvěře převážně do obor s sebou ovšem přinášelo mnohé problémy, jedním z nich bylo zajištění dostatečného množství potravy. Pokud byl nedostatek sena, krmilo se kde čím. Zvířata proto byla nemocná, měla střevní problémy a některá z nich uhynula. V roce 1825 navrhoval oborník Kybašta, aby se krmilo jedlovým klestím, do soliska se pak přidávaly byliny jako puškvorec nebo mateřídouška dymián. Toto ale bylo odmítnuto s tím, že naopak takové klestí vede ke zdravotním komplikacím a úhynům. Bylo proto doporučováno mít dostatek sena, a pokud už mělo být používáno klestí, tak z osik nebo jiných listnatých stromů, a také jmelí z jehličnatých i listnatých stromů.

V roce 1819 přišel lesní úřad v Kroměříži s návrhem, aby byla v hukvaldské oboře zřízena tzv. svinní obora sloužící k chovu černé zvěře. K realizaci tohoto plánu se přistoupilo v roce 1831, když však tehdy zemřel arcibiskup Rudolf Jan, byly dočasně zastaveny. Pro nezájem jeho nástupce ale nakonec celý projekt padl.

První mufloni byli na Hukvaldy přivezeni v roce 1896. Tehdy byl ve státní oboře v Lainzu v Rakousku koupen jeden tříletý beran a dvě březí dvou až tříleté mufloní ovce. Kvůli aklimatizaci a z obavy, aby jim daňci neublížili, byli mufloni nejprve chováni na hradním nádvoří, teprve když daňci shodili paroží, byli mufloni puštěni volně do obory. Množství chovaných muflonů se pak nějak výrazněji neměnilo, včetně mláďat to vesměs bylo okolo 8 kusů. V roce 1928 byli z obory v Holešově koupeni 4 mufloni, o dva roky později se pak uskutečnil nákup dalších dvanácti. V roce 1940 žilo v oboře již 30 muflonů.

   Problémem obory byla zvyšující se návštěvnost, která souvisela s oblíbeností Hukvald jako vyhledávaného turistického cíle obyvatel Ostravska. Tak tomu bylo již ke konci 19. století, kdy rušení zvěře a znečišťování obory ze strany návštěvníků dosáhlo již takového stupně, že se arcibiskup Theodor Kohn rozhodl zakročit. Výměrem z října 1898 bylo nařízeno, že veřejně přístupná je jen široká silnice vedoucí oborou, do ostatních částí bylo možno vstoupit jen s povolenkou vydanou lesním úřadem. Aby byli lidé udrženi co nejblíže silnice a nerozlézali se do lesa, byly podél ní umístěny lavičky. Netřeba ovšem dodávat, že lidská povaha se příliš nemění a všechna tato opatření se vesměs minula účinkem.

V roce 1948 byla podle zákona o revizi pozemkové reformy hukvaldská obora postátněna. Do správy ji převzal tehdy nově založený Lesní závod Frenštát pod Radhoštěm. Období po roce 1948 bylo pro existenci obory kritické, tehdy se totiž začaly ozývat hlasy, že by jako přežitek minulé doby měla být raději zrušena. Po roce 1960 se situace změnila a v souvislosti s prohlášením obory za vyhrazenou oboru ministerstva zemědělství nastal její nový rozvoj. Tehdy se totiž podařilo přesvědčit zástupce rozhodujících institucí, že hukvaldská obora je vlastně jediné zařízení svého druhu v Severomoravském kraji a že může plnit různá poslání. V souvislosti s tím docházelo k rozšíření plochy obory postupně až na 458 ha v roce 1983. S rozšiřováním obory byly také stanoveny cílové stavy zvěře, např. v 60. letech 20. století to bylo 200 kusů dančí a 80 kusů mufloní zvěře, v roce 1975 byly stanoveny na 140 daňků a 120 muflonů. Realita ovšem často byla jiná než stanovená tabulka, takže např. v roce 1961 bylo v oboře jen 60 daňků a 6 muflonů, v roce 1975 pak 110 kusů daňčí a 86 kusů mufloní zvěře.

V minulosti byl provozovatelem hukvaldské obory Lesní závod Frenštát pod Radhoštěm působící v rámci Lesů České republiky, nyní to je biskupství ostravsko-opavské.

Autor textu Mgr. et Mgr. Petr Juřák